Máš fotografování v srdci? - Aneb reportáž z akce Fototvrďák 2008

Dlouho jsem přemýšlela nad nadpisem tohoto článku. Napadaly mne nadpisy jako: Jsi fotograf? Nebo:  Jak zjistit, jestli jsi opravdový fotograf? Či Jsi fototvrďák? Ten by ještě připadal trošku v úvahu, protože necharakterizuje účastníky pojmem fotograf. 

Protože pro mne je stále otázkou, kdo je vlastně fotograf? Ten, kdo má foťák a fotí? Nebo ten, kdo si focením vydělává? Nejlepší je to možná nechat na každém, podle toho, jak se cítí. Zda-li se cítí být fotografem, či nikoliv.

Budu ráda, když tento článeček vyvolá diskusi o tom, co to znamená být fotograf a jestli se jím cítíte být a proč ano, či proč ne.

Ale k fototvrďákovi:

                Chceš-li si odpovědět na otázku: „Baví mne focení? A hodně? Přijeď na fototvrďáka. Ten ti s odpovědí  trošku pomůže. Protože tato akce má jednoduchý cíl: Fotit 24 hodin nonstop!  Takže když sem přijdeš a zjistíš, že jsi 24 hodin připraven něco fotit, bedlivě sleduješ okolí a snažíš se ulovit něco, co nebude mít nikdo z ostatních dvaceti „fototvrďáků“ a vydržíš to, byť  s pomocí kávy v těle, tak tě to nejspíš baví.

Akce je vždy naplánována tak, aby byl víkend a aby se o tom víkendu něco dělo. V Praze je to většinou jednoduché, zvlášť, když se blíží léto a pro lidi je uspořádáno mnoho atrakcí, kam se podívat. Organizátoři si to vymysleli opravdu dobře. Fototvrďák se totiž konal v den, kdy startovaly horkovzdušné balóny na Letné, ve Zbraslavi byl srazu příznivců historických jízdních kol, u Žlutých lázní se konal pochod Avonu proti rakovině Prsu, a na Leteňské pláni k večeru startovaly plynové balóny, poskytující nevšední podívanou. Ale postupně, neb 24 hodin je opravdu dlouhá doba očima fototvrďačky nováčka:

Když jsem se blížila na místo srazu, vůbec jsem netušila, co čekat. Foťáček jsem nesla skromně schovaný a byla jsem zvědavá, co za lidi se zde sejde. Naštěstí jsem sem šla se svým klukem, jediným člověkem, kterého jsem znala a ten mne přinutil k tomu, abych neutekla, když jsem viděla tlupu lidí s obrovskými foťáky, brašnami, stativy a různými dalšími pomůckami a vychytávkami k focení. Když jsem zjistila, že jsem jediná holka z 23 přítomných, opět se ve mne probudila touha nenápadně a rychle zmizet. Naštěstí mne Pepa opět zadržel a já měla tak možnost si zkusit něco, co jsem nikdy před tím nevyzkoušela: 24 hodin fotit, být mezi lidmi, co fotí, co tomu rozumí, co to umí a kteří se nezlobí, když někde zdržuješ skupinu tím, že si chceš něco vyfotit. Tady to prostě všichni chápou! A hlavně, tady nad tím nikdo nepřemýšlí, nepodivuje se, že co fotíš ten pařez už deset minut? Co tam tak může proboha fotit? Zkrátka a dobře, neutekla jsem a nahlédla jsem do světa skutečných fotografů:

                Z Letné se proud budoucích fototvrďáků pomalu šoural ke Stromovce a po cestě se začalo pozvolna ozývat sklápění zrcadel. Tento zvuk se ozýval častěji a častěji, až to bylo něco tak přirozeného, jako když zpívají ptáci, nebo každou první středu v měsíci houkají sirény.

                Večerní sluníčko nám poskytovalo samé hezké pohledy a to už jsem neodolala ani já a vytáhla svůj foťáček. Stromovkou jsme prošli až na výstaviště, kde jsme fotili zarostlé i nezarostlé budovy, pyramidy a kolotoče a začali se navzájem seznamovat. K tomu ale nejlépe měla sloužit hospůdka Na Kovárně, do které jsme v zápětí zapadli na večeři. Po dobrém jídle a pivu jsme byli akorát tak zralí na spánek, naštěstí ne všichni, takže nás kdosi vytáhl ven, do víru nočního města pražského a vyrazili jsme vstříc novým stanicím metra trasy C – na Střížkov a Prosek.

Lidé čekající na metro museli být trošku vyděšení, když se kolem nich začali hemžit lidé s foťáky a cvakali všechno možné i nemožné, projíždějící metro (schválně, je někdo, kdo si nevyfotil právě projíždějící metro na dlouhý čas?), výtah, prosklenou, pro mne opravdu krásnou novou stanici metra Střížkov, prostě všechno, co mohlo vypadat hezky. Vím, že kvalita je lepší, než kvantita, ale nálada je taková, že mi připadalo všechno hezké a fotogenické.

Novým parčíkem jsme došli na další stanici metra, která je dost obyčejná oproti Střížkovu, ale přesto jedna z nejhezčích ve srovnání se všemi stanicemi metra v Praze. Půlnoc se blížila a naše kroky směřovaly za nosem – za vůní kafe linoucí se z nonstop otevřených Letňan. Kavárna sice měla zavřeno, ale ledová káva zde byla a energetické nápoje též, což nám trošku zvýšilo naděje, že v noci neusneme. Někteří šílenci fotili i v OC Letňany. Proč ne.

Naším dalším cílem byly Prosecké skály a metoda focení: Malování světlem. Technika, kterou jsem zde zažila poprvé. Na skály jsme různě rozestavěli svíčky a s pomocí nehybných lidí, kteří v různý okamžik utekli ze záběru a přitom svítili baterkami a blikačkami a tvořili tak duchoidní snímky. Některým se fotky opravdu povedly, ale asi největší sranda byla, to fotit a tvořit a vymýšlet. Různé nápady a náměty, jak a co fotit fičely okolo a všichni ostatní, krom aktérů stáli připraveni se svými stativy a patnáct a více vteřin doufali, že nebude žádné zemětřesení a malůvky světlem tak budou dokonalé.

Krátkým zastavením byla vyhlídka na Prahu s obrovským měsícem a pak jsme s vidinou brzkého svítání se rozmístili do aut a vyrazili zpět na Letnou, kde s východem slunce startovaly horkovzdušné balóny. Bylo jich zde asi šest. Také zde byla spousta lidí, co tomu rozuměla a pasažérů, co se chtěla svézt a nás fotografů, co fotili rozvíjející se balóny do celé své krásy. Za nějakou dobu balóny odlétli a my je mohli sledovat jen z povzdálí, až zmizely úplně. To už jsme se ale naloďovali do aut a vyrazili směr Zbraslav.

 Ve Zbraslavi jsme přijeli akorát včas, kdy se teprve historická kola chystala a my tak měli možnost pěkně zblízka a do detailů fotit stará kola a lidi, co vypadali jako z jiného století. Akce to byla moc pěkná, historie dýchala odevšad. Chvíli jsem nechápala, jak staří dědečkové na velocipedech jsou čiperní a obratní a nepadají z těch obrovských kol. Krásné mladé slečny v historických šatičkách rády pózovaly a rozpačitě se usmívaly, a okolo běhaly staré babky taktéž v historických kostýmech s digitálními foťáky v rukách. Pěkný kontrast mezi historií a digitální přítomností.

24 hodin se již blížilo pomalu ke konci, ale ještě nás čekal pochod AVON proti rakovině prsu. Mé auto jelo místo toho fotit na Vyšehrad v domění, že pochod stihneme, ale nestihli jsme. Závěr akce se konal opět na Letné, ale tentokrát zde startovaly plynové balóny, což byla taky zajímavá podívaná. Většina z nás „nadšeně“ čekala v leže a se zavřenýma očima a doufali jsme, že nás někdo vzbudí, až balóny poletí. Naštěstí to trvalo chvíli a většina z nás ten spánek překonala, balóny vzlétly a my jsme nafotili poslední fotečky.

Přeživší přítomní dostali diplom fototvrďáka a v šest večer jsme vyrazili domů spát. Ti statečnější zvládli jít ještě na muzejní noc.

A závěrem? Ráda bych se zúčastnila dalších ročníků a už se tolik nebála fotit.