Pro test otrlosti je tady Šibík II.

Byl jsi na World Press Photo v Karolinu? Co snímkům říkáš?

V Karolinu jsem nebyl, výsledky WPP jsem viděl. Je to prostě klasický průřez zásadními událostmi roku, spousta dobrých fotek, některé méně dobré. Ale spíš převažuje skvělý zážitek, v řadě okamžiků velmi silný, i když člověk o zobrazených událostech nemá víc informací, než právě ty fotky. Vím, že to asi formuluji velmi obecně, ale na detailní rozbor subjektivních dojmů není dost prostoru.

A když to srovnáš s výstavou National Geographic?

Pokud máš na mysli standard výstav NG, které bývají v Karolinu k vidění, pak je myslím v případě fotografů NG obvyklé lepší technické provedení tisků. Dramaturgicky či kurátorsky to lze srovnat jen těžko, WPP je determinováno podmínkami soutěžních kategorií a i samotným charakterem soutěže novinářské fotografie, srovnávat je to možné spíše se soutěží Czech Press Photo.

V případě NG může být výběr mnohem promyšlenější, reprezentativnější. Estetika fotografů NG je rovněž poměrně charakteristická, velmi konzervativní, ilustrativní, v dobrém slova smyslu komerční. Je srozumitelná, obvykle není drásavá, nenutí člověka uhýbat pohledem před sebou samotným, jak tomu bývá u často nemilosrdných reportérských svědectví v případě WPP. Obojí to je samozřejmě zpráva o tomto světě, ale v případě NG radostnější, srozumitelná, lépe obecně přijatelná. Proto je myslím o NG obvykle značný zájem návštěvníků.

Myslíš, že současní čeští fotografové mají šanci dosáhnout věhlasu jako Drtikol, Sudek nebo Saudek?

V případě Drtikola a Sudka je to prostě věhlas klasiků, vybudovaný především pečlivou a letitou kurátorskou prací s jejich dílem. Navíc třeba Vladimír Birgus přisuzuje jejich světový věhlas především práci kurátorů zahraničních. Oba skvělí fotografové, ve své době průkopníci, oba se silným atraktivním osobním příběhem. Pokud jde o Saudka, ten se mohl přinejmenším v určité době prokázat zcela originálním rukopisem, tvůrčí odvahou, nezaměnitelností.

Všiml sis asi, že tady celou dobu víceméně pomíjím tzv. galerijní provoz, celý ten fenomén umělecké fotografie. Jednoduše proto, že v těchto sférách fotografie jsou pravidla hry mnohem nepřehlednější, hodně subjektivní, pro mne osobně často nesrozumitelná. Je to často otázka nejrůznějších vlivů, souhry náhod, práce galeristy či kurátora, který tlačí svoje „koně“ a dokáže je prezentovat na místech, kam se jiní fotografové bez patřičného zázemí nemají šanci dostat. Věhlas a následně cena na trhu je výsledkem řady faktorů, PR, marketingu, osobních vazeb a preferencí. Jinými slovy – vznikne-li konstelace originálního, talentovaného fotografa s kurátorem, jehož vliv a kontakty přesahují do zahraničí, možná může být takový zmíněný věhlas postupně vybudován.

Nemáš pocit, že tvorba mladých fotografů je zaměřena spíše na to, co se naučili včera s digitálem a to pak opakují v komerčních zakázkách pořád dokola?

Otázce příliš dobře nerozumím. Ale z komerčních zakázek nelze nic moc usuzovat. O jejich podobě rozhoduje většinou klient a pokud o tom mluvím s nejrůznějšími komerčně úspěšnými fotografy, rozhodování klienta či agentury často probíhá tak, že fotograf stojí před požadavkem klienta vyfotit to pokud možno přesně tak, jak to klient viděl v tom či onom zahraničním časopise.  Takže abych odpověděl - je otázka, zda má fotograf vůbec nějaký prostor a možnost fotografovat pořád dokola to, co se naučil s digitálem či s čímkoli jiným. Neříkám, že tu nejsou fotografové, kteří si vybudovali pozici v tom smyslu, že mají volné ruce a tvůrčí prostor, napadá mne třeba Jiří Turek. Ale moc jich v téhle pozici není, myslím že leckdo považuje za štěstí, když může fotit salámy do katalogu Intersparu. A to říkám bez jakékoli ironie.

Prostředí komerční fotografie, fotografové-živnostníci, to je vůbec zajímavá otázka. Různí chytrolíni na internetových diskusních fórech si často berou fotografa-živnostníka do úst jako odstrašující příklad ve smyslu „než tohle, to si raději budu užívat svobody fotografovat jak chci, ne pro obživu, ale pro radost…“ Netvrdím, že spousta živnostníků ve fotografické branži nepřežívá jen proto, že si většina lidí nedokáže představit, co všechno by na svých svatebních či rodinných fotografiích mohli mít, pokud by to dělal opravdu dobrý fotograf a ne nějaký trouba.

Ale není právě proto v téhle sféře obrovský nezmapovaný prostor? Pro příklad třeba denisreggie.com, joebuissink.com, pracovat tímhle způsobem na veskrze opovrhované „svatební fotografii“  je pro komerčního fotografa podle mne rozhodně mnohem rajcovnější, něž dělat ty zmíněné salámy. To jsou příklady vynikajícího řemesla, kreativity, práce, za kterou si zmínění fotografové bezpochyby mohou stát, aniž by museli sami sebe považovat v rámci branže za nějaké loosery. Jejich ceny se navíc s kategorií loosera zcela zásadně míjí.

Poradíš nám amatérům, jak přenést náboj do fotografie?

Martine, nemám moc rád takové to „poradíš nám amatérům,“ opravdu se necítím být v pozici, že bych mohl někomu něco radit. Můj nesouvislý, chaotický, leč hluboký zájem o fenomén fotografie a fotografování, podpořený rozhovory s mnoha fotografy, které je možné brát vážně, mi nicméně sem tam dovolí pokusit se formulovat odpověď na otázky, které si v souvislosti s fotografováním sám kladu. Dostat náboj do fotografie je asi otázkou instinktu, talentu, souvislé práce, neustálého vyvíjení se, odvahy jít do konfrontace s realitou trhu, konkurence, analýzy trendů, hledání inspirace u fotografů, kteří už úspěchu či věhlasu dosáhli… Anglicky hovořící fotografové často používají frázi, kterou lze přeložit ve smyslu „zahořet vášní pro fotografii.“ V tom asi to tajemství spočívá.

V diskusích se často objevuje téma, které mě osobně fascinuje: street photo. Google najde celkem 29 mil. odkazů, co to říká tobě?

Neříká mi to nic moc, připadá mi to jako určitá nová charakteristika něčeho, co už bylo dávno objevené. Co takhle šedesát let staré pařížské fotky Cartier-Bressona nebo Doisneaua? Není právě tohle esencí „street photo?“ Ale třeba se pletu.

A které téma ti tedy fascinuje?

To asi vyplývá z předchozích odpovědí, určitě subjektivní dokument, svědectví, zpráva, kterou může nejlépe zformulovat právě fotografie. Do toho lze zahrnout mnoho témat, nalezení a zpracování originálního tématu je určitě jednou z kvalit dobrého fotografa. Kdybych na to měl recept, budu dobrým fotografem...

Kdybys jsi byl dotázán mladým zatím nezkušeným fotografem, co by jsi mu doporučil v začátcích? Co by to bylo?

Naučit se základům řemesla. Nechci zažehnout flamewar, ale to lze ve víkendovém intenzivním kurzu. Fotit a fotit a fotit. Nebát se investovat do techniky, sledovat, co kdo fotí, číst noviny, doslova hltat informace ze všech dostupných zdrojů, učit se prostřednictvím fotoaparátu komunikovat s lidmi. Nebát se jít do konfrontace, nést kůži na trh. Konfrontací v pravém slova smyslu ovšem není sázení fotek na nejrůznější fotografická fóra, tam talentovanému fotografovi pouze srazí sebevědomí různí zahořklí nýmandi a technokrati, kteří budou donekonečna rozebírat, jak moc mu vinětuje objektiv.

Skutečnou konfrontací  je dostat fotky k lidem, vystavit je, naučit se anglicky, zaplatit si drahou akreditaci na hodnocení portfolií na festivalu v Perpignanu či Lille, vyfotografovat portfolia ve formátech a prezentačních standardech, které odpovídají téhle úrovni prezentací, jet tam a poslechnout si názor lidí, kteří v branži něco znamenají. Hledat si témata, intenzivně na nich pracovat, bombardovat redakce, snažit se dostat na workshopy či přednášky k lidem, kteří v oboru něco dokázali. Jde to, byť je to hodně těžké a stojí to mimo jiné dost peněz, ale třeba Gary Knight či Kratochvíl ze zmíněné agentury viiphoto workshopy pravidelně pořádají, vím přinejmenším o jednom českém a několika polských , maďarských či litevských fotografech, kteří je absolvovali a bezpochyby je to zásadně ovlivnilo. To vše je možné, pokud má ambice být skutečným fotografem. Pokud si chce pro radost fotografovat krajinky, cizelovat detaily dávno zformulované a prověřené estetiky, zdokonalovat se v technických nuancích fotografování, vystavovat pro přátele, udělat si z fotografování jednu z drobných radostí a životních relaxací, to je taky cesta. Abychom si rozuměli, rozhodně jí nijak neopovrhuji. Každý ať už si přebere, co je pro něj větší výzvou.

Kam se chceš fotograficky vyvíjet ty?

Právě teď si víc než kdy jindy připadám, jako bych byl úplně na začátku.

Děkuji ti Richarde za čas, ve kterém jsi nám předal své názory na fotografii.