Fotoexpedice Toskánsko 2010

Zajet si na pár dní do srdce Itálie - do Toskánska - je snem snad každého fotografa. Jarní Toskánsko je ve svých odstínech zelené nepřekonatelné a nenapodobitelné. Příroda se tady totiž pokusila vytvořit impresionistické obrazy sama a nabízí je všem, kdo se odváží je zachytit. Nám se poštěstilo vyrazit začátkem května na téměř rok plánovanou týdenní průzkumnou fotoexpedici. Sbalili jsme Canony, hromady objektivů, stativy a karty, a přes Mnichov a Lago di Garda se skoro za den posunuli do kraje řeky Orchia.

Snad nejznámější cesta Via d Orchia, klikatící se do strmého kopce k prázdninovému kamennému domu Casanova a lemovaná cypřiši, se před námi náhle objevila, aniž bychom ji předtím hledali na mapě. Viděli jsme ji předtím vyšitou na ubrusech, vytkanou do koberců a jako motiv na šifonových záclonách, na ručnících a malovanou na talířích a rozhodně jsme chtěli také mít její foto. Čekala na nás nenápadně v mírných kopcích, a když jsme se zastavili a rozmístili stavivy s Canony, vydržela nepohnutě ve svém klikatění a nechala se zvěčnit. Krásná a důstojná.

Rána v Toskánsku jsou do mlhy nadechnutá pole a pastviny. Snášel se nám do nich sice déšť a užili jsme si jen málokdy skrze sopečný mrak slunce, ale jejich esprit se nedá ničím zastínit. Potkat na cestě Castello Rossi - zámek pro Růženku - se podařilo vlastně náhodou, jen tak při odbočení z cesty směrem na Buonoconvento se ukázala cedule STRADA PRIVATA a my jsme si vzali bágly s Canony a zvědavě šlapali tam, kam nás cosi podivného přitahovalo. Na zámku všechno spalo. Zašlá sláva spící schovaná za hradbou vysokých osik a borovic však vzbudí v každém fotografovi dojem, že tady se musí chodit po špičkách, protože určitě čekají na prince, co zámek probudí jediným polibkem. Když jsme odcházeli po hodinovém mlčenlivém snímkování a usazoval se v nás pocit, že jsme se mohli třeba pokusit alespoň zaklepat - co kdyby se probudil celý zámek bez polibku a byl tím pádem venku z téhle letargie - minul nás v jeepu značně znuděný majitel interesantně prošedivělý pětatřicátník a pokynul nám s mírným úsměvem, jakoby chtěl říci - je to fuška udržovat v tomhle stavu „mio castell“.

Pan Rossi mířil do Buonoconventa na zmrzlinu z růžových plátků a pak do Sieny asi na Mši svatou. Zmrzlinu jsme si dali také, v malé cukrárně na náměstí Buonoconventa. Její delikátnost chuti i vůně je i teď ještě nezapomenutelná. Kornout té, co v ní byly růžové plátky svou jemností konkuroval pikantnosti čokoládové s feferonky.

Mši v Sieně jsme sice nestihli, ale navštívit a posbírat do Canonu a na video pár pohledů na skvosty sienského Dómu Panny Marie bylo stejně meditativní jako mše. Vstoupíte dovnitř Dómu a napadne vás jediné - tohle nemohl člověk vymyslet hlavou, to musel stvořit srdcem. Černobílý mramor, klenba připomínající vnitřek lidského skeletu a kopule posetá hvězdami evokuje lůno ženy s detaily vesmírných těles, kde na vrcholu sluneční záře přináší osvícení celého těla Dómu. Věřím, že ta nepatrná skromná soška bude pro vědomí Panny Marie nevtíravým pozváním. Pak se snad prostřednictvím všech lidí a nejen žen, co se sem přijdou poklonit její soucitné lásce i bolesti a nebo jen rozjímat, rozprostře tato láska právě zde. Dóm v Sieně je chrámem, tělem, kde Panna Marie už jen jako čiré vědomí může spočinout ve vší vznešenosti, která jí náleží. Veselá servírka v pizzerii nás zahrnula italštinou non plus ultra – Pronto? Signori, spaghetti, café, aqua normale? - a než jsme se stačili rozkoukat, už jsme mohli mít pusu plnou boloňské omáčky s parmezánem. Celá ta kmitající sehraná parta stála za foto. Upřímná radost šéfové nad tím, že konečně se našel někdo, kdo nenafotí do alba jen historické památky, ale taky úplně obyčejně neobyčejný personál její Pizzeria Mama mia, byla milým povzbuzením, že fotit street se určitě taky poštěstí.

Získá ten, kdo podepře nejlépe šikmou věž v Pise nějakou prémii? Na svých fotkách se o to pokoušejí zástupy turistů z celého světa. Zaslechli jsme němčinu, ruštinu, francouzštinu, angličtinu, češtinu, polštinu a viděli lidi všech barev včetně Indiánů. Pokus narovnat věž holýma rukama sice nevyšel, ale mohlo by se nám třeba započítat využití optických vlastností širokoúhlých objektivů. A pak jsme si to namířili ještě k moři, pozdravit se s ním a zkusit jaká je voda? Slaná.

Rybám to ale nevadí a rybáři si tady na ně přichystali sítě a domky, ve kterých mají všechno potřebné pro rybolov. Kdo uhádne rébus - Fi – Pi - Li na směrovkách?

Přece Firenze -Pisa -Livorno! Firenze - Florencie - každý, kdo sem namíří svůj objektiv, chce vidět most zlatníků - Ponte Vecchio a pak Dóm Santa Maria del Fiore a baptisterium. Je to nevídaná stavba - svou velkolepostí vzbuzuje posvátnou úctu. Zvlášť, když si představíte, že stavět se ze zelenobílého mramoru začalo už v roce 1059. Je monumentální. Na věži odbily hodiny čas a video zachytilo perfektně jejich dunění a stejně dokonale celý Dóm s měděnými vstupními dveřmi, reliéfy i sochy a fresky. Jen kdyby ten objektiv EF 70-200 f/2.8 IS USM nebyl pro ženy tak těžký... Naštěstí se mi mohla třást ruka a stabilizátor se postaral o to, aby to nebylo na fotografiích znát.

Našli jsme, co jsme ani nehledali, a tak to má být. Ohlédli jsme se v jeden moment zpátky z okna Fiatu a Toskánsko se nám jen v záblesku ukázalo takové, jaké skutečně je. Půvabná jímavá krajina zaoblených tvarů, tělo matky Země, teplé a svěží v mlhavém oparu ozdobené cypřiši a poseté šperky kamenných usedlostí místních vinařů, kteří se mohou spolehnout na to, že jejich krásná LA TOSCANA bude rodit jen to nejlepší víno.

Text: Irena Kamín Chloubová

Foto: Irena Kamín Chloubová & Martin Kamín