O jiných světech a stejných rukách (fejeton)

V době, kdy jsem digitální zrcadlovky znal jen z obrázků a nedovedl pochopit ani nastavení starého kinofilmového Zenitu, pořídil jsem víceméně náhodně svůj první přístroj, Olympus E-500. Byl v setu se dvěma zoomy a připadal mi velký. Ovládání bylo zajímavě složité a nabízelo spoustu voleb. Brzy jsem dokoupil něco drobností, fotobrašnu a s odraznými vizitkami na blesku jsem si připadal jako fotograf.

Foťák se mnou procestoval kus Evropy. Pršelo na něj, foukalo, mrazilo i žhnulo jižní slunce, ale nikdy mě nezklamal a fotil.  

Stále delší a delší dobu jsem trávil u počítače a snažil se ze svých fotek vymámit něco aspoň trochu podobného úžasně detailním, barevným a ostrým fotografiím krajinářských mistrů. Což pochopitelně nešlo. Pořád častěji jsem kolem viděl fotky, na které by mi určitě nestačila citlivost, světelnost, dynamický rozsah nebo rozlišení a zůstalo jen u fotek očima.

Po ročních úvahách a snech o 50D a 7D jsem z malého 4/3 čipu postoupil. Finální 5D2 s eLkovými objektivy mi připadal velký, ne až tak těžký a ovládání přes dva displeje a kolečka zbytečně složité. Vybalil jsem všechny nakoupené drobnosti a porovnával rozměry s žalostně malým batohem. Ale s širokým popruhem na krku, bleskem a obří clonou na širokáči jsem si zase připadal jako fotograf. Byl to jiný svět.

Foťák mi i po pár měsících připadá fyzicky úžasný. Obdivuji jemnou mechaniku obřího zrcátka, a nemůžu se vynadívat velikosti hledáčku. Fascinují mě přesně vybroušené mechanické části kovových objektivů i průhledová okénka k odečtení ostřicí vzdálenosti. Mám rád nápis Made in Japan. Rychle si zvykám na focení koncertu s ISO čtyři tisíce i bleskové ostření letících ptáků se skly USM. A pořád nevím, jak to všechno poskládat na motorku.

Po základním Olympu je profesionální Canon bezesporu dokonalým strojem. Ale i přes nevídaný hledáček, závratné rozlišení a snově vysoké citlivosti čipu stále vidím fotky, na které, podle mého, technika nestačí, a v duchu kritizuji chudáka Japonce.

Jednou za čas zajdu na výstavu či otevřu stránky oblíbených autorů. To proto, abych si znovu uvědomil, že rozdíl mezi vidět fotku a mít fotku je hlavně rukama.

PS: Pro zajímavost uvádím porovnání šumu nesrovnatelných přístrojů. Plná velikost obrázku je zde ve výřezu původního rozlišení.