Pro test otrlosti je tady Šibík

15 let pracoval jako reportér, fotograf a editor v nejrůznějších médiích včetně MF Dnes, týdeníku Vlasta, Harper´s Bazaar. Jako dramaturg a režisér publicistických žánrů spolupracoval s Českou televizí, v posledních čtyřech letech byl šéfredaktorem časopisu Fotografie magazín.

Hostem CanonKlubu je: Richard Guryča, fotograf, vydavatel

Richard se v tomto rozhovoru prokázal jako milovník fotografie schopný vnímat ty nejdrobnější nuance. Viděl tisíce fotografií, v rámci profese zpovídal řadu fotografů, hovořil s nimi o tajemství, jehož odhalení je podle jeho názoru věcí instinktu, talentu a píle.

Richard Guryča (vlevo) s kameramanem a fotografem Vladimírem Holomkem. Snímek je z natáčení profilu fotografa Tomkiho Němce pro pořad Artmix, foto: Tomki Němec

Nehraje si přitom na gurua a zachovává si skromný a pokorný odstup. Věříme, že v tomto rozhovoru najdete odpovědi na spousty otázek, které se vám jistě denně rodí v hlavě, když si vnitřně je tak pro sebe hodnotíte své práce.

Ahoj, nebudeme předstírat, že si vykáme, známe se nějaký ten pátek a vím, že jsi schodil světa fotografů kraj. Jak to s tebou vlastně začalo?

Nepovažuji se za fotografa v pravém slova smyslu, i když jsem měl pár let slovo „fotoreportér“ přímo v pracovní smlouvě. Průběžně, nesouvisle fotografuji tak od 13 let, ale profesí jsem především novinář, spousta mých fotografií vznikala v souvislosti s psanými reportážemi. A protože o fotografii píšu a už jsem si díky tomu poměrně přesně definoval, co je to doopravdy „být fotografem,“ nemůžu sám sebe za profesionálního fotografa označit. Alespoň zatím ne.

Čím tě fotografie lákala, proč tě bavilo stát schovaný za aparátem a koukat skrze objektiv?

Fotografie je zcela nenahraditelným způsobem sdělení, umožňuje naprosto přímočaře vypovědět to, co jiná média včetně psaného slova či filmového obrazu často dokáží jen zprostředkovaně. Ale když se takhle ptáš; mne ale nebaví schovávat se za fotoaparátem, baví mne skrze něj komunikovat, byť to samozřejmě zní jako hrozné klišé. Jsem zastáncem cesty „přiznaného“ fotografování. Nejde přitom o výměnu pocitů. Ten dialog, komunikace, to je kolikrát jen gesto, něco jako lehce nabídnutá ruka, ale taky pohotovost v tom smyslu, že počítáš s odmítnutím. Prostě nekrást, lehce naznačit požádání, přijmout odmítnutí, ale to se nemusí říct ani slovo. To považuji za důležitější než se schovávat za fotoaparát.

Jací byli lidé, co jsi je potkával? Jak reagovali kdysi a jak reagují dnes?

Pokud té otázce dobře rozumím, pak jsou dnes lidé zcela jistě mnohem ostražitější. Jsou si mnohem více vědomi svého práva odmítnout být fotografováni, jsou si vědomi toho, že mohou být fotografem nějak zneužiti. Asi je v pořádku, že to tak je, na druhou stranu to ovšem velmi ovlivňuje práci fotografů, pracujících pro média či fotoagentury. Ti už v podstatě nemají šanci prodat agenturám a fotobankám klasický záběr z ulice, reportáž s lidmi, náhodný portrét, pokud nemají spolu s fotografií podepsaný souhlas fotografovaného. Neplatí to jistě vždy a všude, nemám s tím ostatně příliš mnoho zkušeností, ale vím, že v tomhle ohledu nastal během posledních let zásadní posun. Stačí pozorněji vnímat, jak výrazně začínají v médiích převažovat aranžované ilustrační fotografie nad reportážními snímky, pak si člověk uvědomí, kam to celé směřuje.

Myslíš, že lidi jsou otrlejší?

Otrlejší vůči fotografiím? Podle všeho ano, byť i klasický humanistický dokument, reprezentovaný především první generací fotografů z Magnum Photos často ukazoval šokující věci. Ale například fotografie Dona McCullina z Biafry, Konga nebo Vietnamu, snímky Larryho Burrowse z vietnamské války, všechny ty ikony válečné fotografie, které ve své době dokázaly pohnout světem, by dnes možná jen tak prolétly médii bez povšimnutí. Poté, co lidé viděli v televizi a v časopisech všechny ty strašlivé masakry, věci, co fotil Gilles Peress ve Rwandě, snímky Jamese Nachtweye z hladomorů v Africe, fotky Rona Haviva z Haiti či Bosny, nebo i takové ty ponory daleko za nejzazší myslitelné hranice intimity například u Nan Goldin, stali se asi už natolik otrlými, že s nimi jen máloco pohne.

Boom šokujících, často s mimořádným nasazením fotografa vznikajících snímků myslím paradoxně vytvořil u jejich konzumentů takovou sebeobrannou hradbu, lidé to často vnímají jako něco nesmírně vzdáleného, neskutečného a nepochopitelného uprostřed toho blahobytu, v němž tady všichni spočíváme.

Ale Česka se to zas až moc netýká, tady takové fotografie příliš k vidění nejsou, pokud si je někdo sám aktivně nenajde na výstavách, na internetu nebo v zahraničních časopisech. České časopisy je neotisknou, protože je jednoduše nezaplatí, ani myslím nemají ambice takové fotografie tisknout. Fotografiemi, které by mohly testovat otrlost českého čtenáře, se tady vážně zabývá jen Jan Šibík nebo Michal Novotný, oba jsou v tom navíc do značné míry omezeni vlastními možnostmi. Takže obecně jsou lidé rozhodně otrlejší než dřív, v Česku je ovšem k jejich „otrnutí“ ještě stále dost otevřený prostor.

Viděl jsi tisíce fotografií, co tě zaujalo nejvíce, neptám se na to, co se ti líbili nejvíce. Je tvorba těchto autorů na webu? Kde?

To je těžká otázka, ale v posledních letech zpravidla vždy něco, co se obvykle charakterizuje jako subjektivní dokument. Nebo prostě dokument. Velmi často mne zaujme Antonín Kratochvíl (viiphoto.com), přičemž vůbec nehraje roli, že je to náhodou původem Čech, vynikající je Paolo Pellegrin, Trent Parke či Alex Majoli (magnumphotos.com), stále se vracím k fotografiím Larryho Towella (magnumphotos.com), skvělý je Stanley Greene či Jan Grarup (noorimages.com). Takže dokument, dokument, dokument. A news, news, news…

To jsou subjektivní priority, bezpochyby dokumentující můj poměrně konzervativní vkus. Dalo by se o tom mluvit hodiny, vzpomenout stále inspirativní klasiky (Cartier-Bresson, Newton), připustit, že nejlépe placení glamour fotografové, jako je např. Patrick Demarchelier či Peter Lindbergh rovněž pořád stojí za pozornost, stejně jako upozornit na nenápadné a přesto skvělé dělníky fotografie (David Alan Harvey třeba), na zajímavou londýnskou agenturu Panos Pictures (panos.co.uk) či naší realitě přece jen bližší práci např. Poláka Mariuzse Foreckého (tamtamagency.com.pl) nebo naturalizovaného Brita Jirku Řezáče (jirirezac.com), z domácích pak namátkou tvorbu Filipa Singera. Nejčerstvější zážitek? Esej Jamese Nachtweye, který 18 měsíců dokumentoval strašlivé dopady tuberkulózy v sedmi zemích světa. Mrazivé, působivé, snad až nesnesitelně dokonalé fotografie (viiphoto.com).

Co si myslíš o dnešní fotografii srovnávajíce ji s tou před rokem 2000? Jak vnímáš tyto změny? Myslíš, že fotografii zajistí rozkvět? Nemyslím extenzi množství, ale extenzi kvality.

To je taková k planému mudrování vybízející otázka, těžko už k tomuhle formulovat nějaký originální názor. Digitál zásadně ovlivnil práci fotografů news, zrychlil ji až do extrému víceméně online publikování. Takže fotografové z deníků už nervou do skeneru ještě mokré filmy, aby stíhali uzávěrku, s dost velkou kartou můžeš cvakat bez omezení a bez přemýšlení, však to znáš. Antonín Kratochvíl mi vyprávěl, že spousta fotografů v podstatě „točí filmy“ a popisoval, jak je to uprostřed palby instinktivně nutí zastavovat se a „listovat“ ve foťáku…

Změny se odehrávají spíše v samotných médiích a jsou jen těžko jednoznačně definovatelné. Zdůrazňuji, že na to nejsem expert, jen sleduji, co kdo říká a píše, takže poté, co jsme vyslechli spoustu bědování o smrti klasického dokumentu, bulvarizaci a infotajnmentu, objevují se zase zprávy o značném oživení zájmu o klasické zpravodajské žánry, vyvolaném především oním rozporuplným angažmá Ameriky v Iráku a v Afghanistánu.

Otázka kvality a kvantity s digitalizací fotografování podle mne až tak nesouvisí, už to není tak aktuální téma, byť je stále frekventované zvlášť mezi bezvýznamnými fotografy. Ať to nezní příliš arogantně – podle mých zkušeností z řady rozhovorů ti opravdu dobří, etablovaní fotografové se otázkou techniky zabývají jen málokdy, často jí v podstatě vůbec nerozumějí, ani jí rozumět nechtějí, považují ji pracovní nástroj, za prostředek, nikoli za středobod. Už se s tím digitálním boomem všichni tak nějak naučili pracovat, v redakcích přibývá specializovaných obrazových editorů, je to neoddiskutovatelná realita a i kdyby se teď pokoušelo fotografováním uživit desetkrát tolik lidí, než v éře klasického filmu, stejně to nakonec rozhodne především poptávka na trhu. K extenzi kvality jsem skeptický, možná tím leckoho naštvu, ale domnívám se, že ani ty nádherně snadné publikační a prezentační možnosti na webu a s tím související tuny zaměnitelných, špatných a zbytečných fotografií v nejrůznějších webových galeriích nějakou novou vlnu estetiky a nový příliv kvality nepřinášejí. Samotný fotografický provoz to však ovlivnilo zcela revolučně.

Nemyslíš si, že jsme fotografický národ? Snad v žádné zemi není tolik fotografických výstav a akcí, proč to tak je u nás? Nebo máš jiný názor?

Nevím, těžko říct, pokud člověk nemá k dispozici „tvrdá“ data, může jen tak planě spekulovat a podléhat dojmům. Ale nemyslím, že jsme; byť třeba aktivitu nejrůznějších fotoklubů lze považovat za úctyhodný fenomén. Ale kolik je tady například fotofestivalů, které by bylo možné brát vážně? Kolik je tady specializovaných fotogalerií, jak funkční je zde trh s fotografiemi, na jaké úrovni je erudice lidí, kteří s fotografiemi pracují v médiích, kolik je vypsaných grantů, cen, jaká je úroveň honorování fotografů, jaká je společenská prestiž práce fotografa a kolik fotografů svým významem přesahuje hranici české kotliny?

Abys rozuměl – nejsem myslím úplný pesimista, spíš se v tomhle ohledu považuji za mírně poučeného realistu. Návštěvnost řady fotografických výstav je skvělá, lidé mají o fotografii evidentně zájem, často proto, že jí prostě dokážou porozumět lépe, než jiným prezentovaným způsobům vizuální komunikace. Spousta lidí fotografuje, protože to je relativně snadný způsob tvořivého vyjádření. Ale znamená to, že jsme fotografický národ?

...rozhovor pokračuje