S Canonem 8 měsíců na Novém Zélandu - Jiří Stránský

Kde a kdy začala Vaše cesta za fotografií a co rozhodlo, jakýsi první impuls – velký třesk?

Moje cesta za fotografií začala asi už mým narozením, přestože první fotku jsem udělal až o 20 let později. Ještě s dudlíkem v puse mi rodiče brali na výlety do přírody a ve 3 letech už jsem měl procestovanou prakticky celou českou Republiku. Cestování a láska k přírodě mi vydržela až do teď a silně pochybuji, že mě někdy opustí. Ve 20 letech jsem se s kamarádem vydal na 3 měsíční cestu po Austrálii a poprvé v životě pocítil touhu přivézt z tohoto dobrodružství více než jen vyprávění. Hned po návratu jsem pořídil digitální zrcadlovku a opravdu nastal „velký třesk“. Kouknul jsem skrz hledáček a věděl jsem, že focením se chci živit. Říká v našem  rozhovoru Petr Stránský, fotograf přírody.

Podle čeho jste si začal vybírat a stale vybíráte témata k fotografování?

K přírodě a cestování mám opravdu nejblíže, takže výběr témat byl už od počátku daný. Miluji fotografování krajiny a přírody ve své původní podobě, absolutně bez zásahů člověka. Mám rád nejrůznější podoby přírody v průběhu roku. Někdy i týdny čekám na ty nepopsatelné chvíle, kdy počasí připraví překvapení v podobě přicházející bouřky, ranních mlh, drsného mořského příboje či rudých červánků. V přírodě se snažím zachytit drama, pohyb, chytlavou atmosféru a různorodé barvy, které jsou pro běžné turisty skryté.

Procestoval jste světa kraj a také kraje rodné, máte nějaké kriterium pro výběr výprav za fotografií?

Už od mala jsem snil o některých zemích a oblastech. Teď si tyto dětské sny plním. Všechny oblasti ale mají něco podobného. Všechny jsou divoké, málo osídlené a nabízí možnost ztratit se z dosahu civilizace a vychutnávat si pouze přírodu tam, kde ještě stále vládne. V poslední době pak navíc vybírám místa, která jsou i fotograficky zajímavá.

Jaká byla Vaše nejdelší cesta, jak na vzdálenost, tak třeba na čas?

Určitě nejdelší cestu jsem prožil v roce 2006, kdy jsem strávil 8 měsíců na Novém Zélandu focením. Měl jsem možnost nejen poznat nádherný kus světa a zažít neskutečné chvíle při pořizování snímků zélandské přírody, ale také poznat jinou kulturu a život na opačné straně Zeměkoule. I když jsem projel 15 000 km na dvou ostrovech Nového Zélandu, které jsou pouze 2 tisíce kilometrů dlouhé, ani zdaleka jsem nepoznal všechny kouty a zajímavá místa.

Jak se Vám daří skloubit cestování, fotografování a jiné Vaše aktivity a třeba i osobni život?

Skloubit cestování a fotografování je velice jednoduché, pro mě osobně dokonce jedno bez druhého jen těžko existuje. Dlouhé roky jsme cestovali s manželkou společně, což nyní na nějaký čas není možné, jelikož máme roční dcerku a ta s námi ještě jezdit nemůže. Proto se nyní intenzivněji věnuji práci u počítače a výstavám, než samotnému cestování. Přiznávám, že někdy je velice těžké vše skloubit dohromady, ale kde je vůle, tam se vždy najde řešení.

Poznávat svět a skrze fotografii toto poznání šířit k lidem je určitě téměř poslání, jak vnímáte doteky světa? Jaký dotek byl zatím nejsilnější a proč, najdete takový v sobě?

Je pravda, že jsem se už několikrát zamýšlel, jestli je focení krajiny poslání umění, anebo prostě jen vážně braný koníček. Myslím, že pro mě osobně je to všechno najednou. Ukázat lidem, jak překrásný svět čeká za plotem našich zahrad, za hranicí míst, mimo hlavní silnice a turistická centra, může být posláním. Může pomoci lidem uvědomit si pravou sílu a krásu divoké přírody a probudit v nich osobní zodpovědnost za její ochranu. Zároveň se snažím tuto krásu přenést do fotografií uměleckou formou, jen tak totiž může energie z fotografií proniknout hluboko do nitra diváka a vzbudit emoce. Velice nerad vybírám jeden nejsilnější zážitek, nejsilnější emoci či okamžik. Pro mě je totiž nejsilnější pocit samotného vědomí, že jsem opět na cestách, opět cítím volnost a naprostou svobodu.

Navštívil jste hodně míst, napadla vás třeba Aljaška?

Na Aljašku jsem se bohužel ještě nedostal. Mám ji v plánu jako jednu z dalších větších cest. Aljaška je však hodně studená a nehostinná, a proto sem budu muset naplánovat cestu sám bez rodiny. S rodinou se však snažím být co nejvíce, a proto nepodnikám víc než jednu větší cestu za rok. Tento rok je na řadě Bolívie.

Co považujete za nejdůležitější při plánování fotografických výprav?

Nejdůležitější jsou informace. Je to stejné jako v běžném životě. Bez podrobných informací bych byl ztracen, v mém případě doslova. Snažím se o oblasti nebo zemi, kam se chystám zjistit co nejvíce informací o počasí, zajímavých místech na focení, kultuře, atd. Nejen, že se tak mohu vyhnout nepříjemným překvapením, ale také si mohu celou cestu mnohem více užít a pořídit i lepší fotografie.

Pokračování rozhovoru...